Manovichovy principy variability se Šmorajsovou troškou do mlýna

Disclaimer: Vím, že každý odstavec vypadá jinak, nevím proč. Řešit to nechci. Příjemné čtení! :)

Jako první četba tohoto semestru nám byl naservírován nový český překlad legendárního článku Lva Manoviche Principy nových médií. Jedním z těchto principů je i variabilita, k jejímž dílčím principům jsme dostali za úkol vymyslet a odůvodnit reálné příklady. (Princip princip princip!)

Princip první: Prvky média jsou uloženy v mediální databázi.

Z ní lze buď předem nebo na objednávku vytvářet širokou škálu děl různého rozlišení, formy i obsahu. Na první pohled se může zdát, že takové použití principu variability má pouze technologický ráz. Ovšem v počítačovém věku začala databáze fungovat jako právoplatná kulturní forma. Nabízí určitý model světa a lidské existence a navíc ovlivňuje způsob, jakým uživatel chápe data, která databáze obsahuje.

Příklad Netflixu bych zde mohl klidně nahradit třeba YouTube nebo iTunes ale Netflix mi je nějak nejbližší. Každý kdo ho využívá tak bude souhlasit, že se opravdu jedná o jakýsi minimodel světa se svými pravidly a vztahy, různé formy, obsahy a rozlišení jsou pak samozřejmé. Mé chápání dat se Netflixem částečně určitě změnilo, už jen proto že jsem si zvyknul na řetězové sledování jednotlivých dílů seriálu bez nutnosti čekání na vydání nové epizody.


Princip druhý: Na základě stejných dat lze vytvořit několik různých rozhraní.

Začíná být možné oddělovat úrovně „obsahu“ (data) a rozhraní. Neomediální dílo můžeme definovat jako jedno nebo více rozhraní pro multimediální databázi.

Zde si přiznám nejsem příliš jist co chtěl autor přesně říci. Buď to, že stejný obsah může pod hlavičkou různých služeb působit zcela jinak (třeba píseň kterou slyšíme na Evropě 2 vs. ta stejná stažená z iTunes), nebo to, že pro stejné služby existují různá rozhraní která vypadají a často i působí zcela jinak. Přirozeně mě tak napadly mobilní verze aplikací, ale není vyloučeno že je to nějak úúúplně jinak.


Princip třetí: Počítačový program může využít informace o uživateli a automaticky přizpůsobit skladbu média i tvorbu dalších prvků.

Příklady: Webové stránky používají informace o typu hardwaru a prohlížeče nebo síťovou adresu uživatele, aby vhodně přizpůsobily aktuálně prohlížená data; interaktivní počítačové instalace využívají informace o tělesných pohybech uživatele pro tvorbu zvuků, tvarů a obrazů nebo pro ovládání chování umělých bytostí.

Tady asi netřeba cokoli dodávat. :)


Princip čtvrtý: interaktivita tzv. větvového typu.

Termín odkazuje k programům, ve kterých se ke všem objektům uživatel dostane za pomoci rozvětvené struktury. Když uživatel dosáhne určitého objektu, program mu nabídne volby a nechá ho z nich vybrat. V závislosti na hodnotě volby uživatel dále pokračuje po určené větvi stromu. Spíše než síťová adresa nebo pozice těla je v tomto případě informací použitou programem výsledek kognitivního procesu uživatele.

Dal by se zde uplatnit v podstatě jakýkoli eshop se stromovou strukturou kategorií, systémem automatických doporučení a dalšími způsoby a nástroji mapování a využívání kognitivního procesu uživatele, kterých je dnes k dispozici až až.


Princip pátý: hypermédia.

Hypermediální dokument tvoří multimediální prvky, které jsou propojeny hyperodkazy (co do konceptu se podobají interaktivitě větvového typu, neboť spojení mezi prvky má často strukturu stromu). Na rozdíl od tradičních médií jsou zde prvky a struktura vzájemně nezávislé. Jednou z hypermediálních realizací, ve které jsou prvky distribuovány po celé síti, je světová počítačová síť. Dalším příkladem je hypertext, který využívá pouze jeden mediální typ – text. Jak v tomto případě funguje princip variability? O každé z možných cest napříč hypermediálním dokumentem můžeme uvažovat jako o jedné z jeho různých verzí. Sledováním odkazů každý uživatel realizuje jednotlivou verzi dokumentu.

Zde si autor odpověděl v podstatě sám, takže díky, Lve! :)

Princip šestý: pravidelné aktualizace.

Například moderní softwarové aplikace na Internetu sledují aktualizované verze programů, které – někdy i bez vědomí uživatele - stahují a instalují. Většina webových stránek se také pravidelně aktualizuje, ručně nebo automaticky, když v databázích, které stránky řídí, dojde ke změnám. Obzvlášť zajímavým případem „aktualizovatelnosti“ jsou ty stránky, které mění informace (o počasí nebo cenách akcií) nepřetržitě.

U tohoto principu mi Lev opět hezky nahrál na smeč. Můj vyňufaný blogísek je tak příkladem ručně aktualizované aplikace (resp. aplikací jako takovou je samozřejmě platforma Blogspotu), yr.no pak příkladem automaticky aktualizované služby.


Princip sedmý: stupňovatelnost.

Dovoluje generovat různé verze stejného mediálního díla v nejrůznějších velikostech a úrovních detailu. Při přemýšlení o stupňovatelnosti se hodí metafora mapy. Pokud položíme rovnítko mezi neomediální dílo a nějaké skutečné území, různé verze tohoto díla budou odpovídat mapám území vytvořeným v různých měřítkách. Mapa vykazuje méně či více detailů o území v závislosti na výběru měřítka. Různé verze neomediálního díla se mohou lišit čistě kvantitativně v množství přítomných detailů.

První co mě při této definici napadlo jsou díla Chrise Jordana. Na první pohled obyčejný obrázek dostává při interakci s uživatelem zcela nový rozměr. Pokud jej ještě neznáte, seznamte se skrz výše uvedený odkaz a zííírejte.