Manovichovy principy variability se Šmorajsovou troškou do mlýna

Disclaimer: Vím, že každý odstavec vypadá jinak, nevím proč. Řešit to nechci. Příjemné čtení! :)

Jako první četba tohoto semestru nám byl naservírován nový český překlad legendárního článku Lva Manoviche Principy nových médií. Jedním z těchto principů je i variabilita, k jejímž dílčím principům jsme dostali za úkol vymyslet a odůvodnit reálné příklady. (Princip princip princip!)

Princip první: Prvky média jsou uloženy v mediální databázi.

Z ní lze buď předem nebo na objednávku vytvářet širokou škálu děl různého rozlišení, formy i obsahu. Na první pohled se může zdát, že takové použití principu variability má pouze technologický ráz. Ovšem v počítačovém věku začala databáze fungovat jako právoplatná kulturní forma. Nabízí určitý model světa a lidské existence a navíc ovlivňuje způsob, jakým uživatel chápe data, která databáze obsahuje.

Příklad Netflixu bych zde mohl klidně nahradit třeba YouTube nebo iTunes ale Netflix mi je nějak nejbližší. Každý kdo ho využívá tak bude souhlasit, že se opravdu jedná o jakýsi minimodel světa se svými pravidly a vztahy, různé formy, obsahy a rozlišení jsou pak samozřejmé. Mé chápání dat se Netflixem částečně určitě změnilo, už jen proto že jsem si zvyknul na řetězové sledování jednotlivých dílů seriálu bez nutnosti čekání na vydání nové epizody.


Princip druhý: Na základě stejných dat lze vytvořit několik různých rozhraní.

Začíná být možné oddělovat úrovně „obsahu“ (data) a rozhraní. Neomediální dílo můžeme definovat jako jedno nebo více rozhraní pro multimediální databázi.

Zde si přiznám nejsem příliš jist co chtěl autor přesně říci. Buď to, že stejný obsah může pod hlavičkou různých služeb působit zcela jinak (třeba píseň kterou slyšíme na Evropě 2 vs. ta stejná stažená z iTunes), nebo to, že pro stejné služby existují různá rozhraní která vypadají a často i působí zcela jinak. Přirozeně mě tak napadly mobilní verze aplikací, ale není vyloučeno že je to nějak úúúplně jinak.


Princip třetí: Počítačový program může využít informace o uživateli a automaticky přizpůsobit skladbu média i tvorbu dalších prvků.

Příklady: Webové stránky používají informace o typu hardwaru a prohlížeče nebo síťovou adresu uživatele, aby vhodně přizpůsobily aktuálně prohlížená data; interaktivní počítačové instalace využívají informace o tělesných pohybech uživatele pro tvorbu zvuků, tvarů a obrazů nebo pro ovládání chování umělých bytostí.

Tady asi netřeba cokoli dodávat. :)


Princip čtvrtý: interaktivita tzv. větvového typu.

Termín odkazuje k programům, ve kterých se ke všem objektům uživatel dostane za pomoci rozvětvené struktury. Když uživatel dosáhne určitého objektu, program mu nabídne volby a nechá ho z nich vybrat. V závislosti na hodnotě volby uživatel dále pokračuje po určené větvi stromu. Spíše než síťová adresa nebo pozice těla je v tomto případě informací použitou programem výsledek kognitivního procesu uživatele.

Dal by se zde uplatnit v podstatě jakýkoli eshop se stromovou strukturou kategorií, systémem automatických doporučení a dalšími způsoby a nástroji mapování a využívání kognitivního procesu uživatele, kterých je dnes k dispozici až až.


Princip pátý: hypermédia.

Hypermediální dokument tvoří multimediální prvky, které jsou propojeny hyperodkazy (co do konceptu se podobají interaktivitě větvového typu, neboť spojení mezi prvky má často strukturu stromu). Na rozdíl od tradičních médií jsou zde prvky a struktura vzájemně nezávislé. Jednou z hypermediálních realizací, ve které jsou prvky distribuovány po celé síti, je světová počítačová síť. Dalším příkladem je hypertext, který využívá pouze jeden mediální typ – text. Jak v tomto případě funguje princip variability? O každé z možných cest napříč hypermediálním dokumentem můžeme uvažovat jako o jedné z jeho různých verzí. Sledováním odkazů každý uživatel realizuje jednotlivou verzi dokumentu.

Zde si autor odpověděl v podstatě sám, takže díky, Lve! :)

Princip šestý: pravidelné aktualizace.

Například moderní softwarové aplikace na Internetu sledují aktualizované verze programů, které – někdy i bez vědomí uživatele - stahují a instalují. Většina webových stránek se také pravidelně aktualizuje, ručně nebo automaticky, když v databázích, které stránky řídí, dojde ke změnám. Obzvlášť zajímavým případem „aktualizovatelnosti“ jsou ty stránky, které mění informace (o počasí nebo cenách akcií) nepřetržitě.

U tohoto principu mi Lev opět hezky nahrál na smeč. Můj vyňufaný blogísek je tak příkladem ručně aktualizované aplikace (resp. aplikací jako takovou je samozřejmě platforma Blogspotu), yr.no pak příkladem automaticky aktualizované služby.


Princip sedmý: stupňovatelnost.

Dovoluje generovat různé verze stejného mediálního díla v nejrůznějších velikostech a úrovních detailu. Při přemýšlení o stupňovatelnosti se hodí metafora mapy. Pokud položíme rovnítko mezi neomediální dílo a nějaké skutečné území, různé verze tohoto díla budou odpovídat mapám území vytvořeným v různých měřítkách. Mapa vykazuje méně či více detailů o území v závislosti na výběru měřítka. Různé verze neomediálního díla se mohou lišit čistě kvantitativně v množství přítomných detailů.

První co mě při této definici napadlo jsou díla Chrise Jordana. Na první pohled obyčejný obrázek dostává při interakci s uživatelem zcela nový rozměr. Pokud jej ještě neznáte, seznamte se skrz výše uvedený odkaz a zííírejte.

12 rozzlobených hodin aneb jak jsem položil ShotDetect na lopatky

Slavnostně oznamuji že můj Macbook přežil blogový maraton Digital Humanities, ačkoli měl vskutku namále a ještě teď nervózně oddechuje. Můj boj se ShotDetectem a následně s ImageJ trval téměř přesně 12 hodin čistého času a proto jsem se rozhodl to tomu smradovi vrátit a vytvořit vizualizaci světlosti snímků filmu 12 rozzlobených mužů. Pokud tento film z roku 1957 někdo neviděl tak mi je ho líto, nicméně pro upřesnění se téměř celý odehrává v jedné místnosti o přibližně třiceti metrech čtverečních.

Tak doufám že tato má pomsta ShotDetect potažmo ImageJ pořádně bolela. Muhaha.

Asi jednou výpovědní hodnotu celému image plotu dodává bílý oblek Henryho Fondy, který se krásně vyjímá v pravém horním sektoru vizualizace. A to si zaslouží minimálně dvojitou kořalku. Nascheanou!

Dexterův krvavý bublifuk

Po lítém boji s RStudiem nám byla představena úžasná služba Voyant Tools. S její pomocí se dá analyzovat text tak jednoduše a příjemně, že mi chvilkami ani nepřišlo že dělám vlastně školní úkol a tak jsem si trochu pohrál s prvním dílem knižního Dextera.

Na úvod jsem vytvořil wordcloud. Člověk by téměř nabyl dojmu, že se příběh vlastně týká Deb a nikoli Dextera...ale vzhledem k tomu že se celý děj odehrává z Dexterova pohledu a s jeho narací, už není tak překvapivé že právě jeho oblíbená sestřička mu tak často vytane na mysl.

Přes super nástroj Bubblelines jsem poté vizualizoval výskyt vybraných slov v průběhu celé knihy.

Na obrázku je krásně vidět, že Dexter často myslí na Deb i na sebe, ale málokdy stejně intenzivně na oba zároveň. Často mu zatápí Laguerta, naopak Doakes je v příběhu takřka bezvýznamný. Je také vidět, že ve chvílích nouze se Dexter pravidelně obrací na Harryho, zatímco Rita se zdá být opravdou pouze dokreslením hluchých míst, stejně jako je to v Dexterově životě jako takovém. No a Brian je v příběhu zastoupen samozřejmě až na konci. Pro zajímavost jsem přidal i Dexova "temného pasažéra", na vizualizaci jsou tak krásně vidět okamžiky, kdy se toto alter-ego ujalo řízení. V těchto okamžicích Dexter jako takový většinou ustupuje ze zorného pole.

Mohl bych s aplikací dovádět ještě hodně hodně dlouho a taky ještě dost možná budu. Po boji se ShotDetectem působí na mou duši jako balzám. :)

Knihovnicko-perníkový slovomrak

Po milém Gephi jsme se na Digital Humanities uchýlili zpět k RStudiu Kamarád s úkolem vytvořit párek wordcloudů.

První byl celkem jednoduchý, šlo o nejčastější slova v posledních 300 statusech naší oblíbené FB stránky. Samozřejmě jsem si nemohl vybrat jinak než stránku nejkrásnější, nepřívětívější a nejpokrokovější knihovny u nás, totiž Knihovny Jana Palacha.

Vidíte, jak jsme milí? O:-) Navštívit nás je radost a slast.

Konkurentem v poskytnuté slasti jsou už jenom drogy a proto jsem v rámci druhého úkolu vyrobil wordcloud z titulků ke všem sériím Breaking Bad.

Po menších problémech se sháněním anglických titulků v trochu normální stáhnutelné podobě jsem se sice zasekl u vyřazení nerelevantních slov (stopslovník RStudia mě poměrně zklamal), ale výsledek si myslím že nakonec celkem odpovídá náladě celého seriálu. Kupříkladu frekvence užívání jednotlivých jmen poměrně sedí na jejich významnost v příběhu (Walt > Jesse > Hank > Skyler).

Zdá se že všechno je správné a v pohodě, takže si s klidem dál šlehejte perník, nic se nemůže pokazit. ;)

Kamarádčoft na facebooku - kdo s kým jak a proč?

Jelikož jsem trochu vyčerpal svou slovní zásobu na vyhejtování ShotDetectu (už chápu proč jsou Francouzi všeobecně tak oblíbeným národem), s dovolením shrnu tento post velmi věcně a stručně.

Přes šikovný nástroj Netvizz jsme si na další z hodin Digital Humanities postahovali data o přátelích na facebooku a zejména pak o vztazích mezi nimi. Údaje jsme následně nasypali do Gephi (dvojitý úspěch - spustil jsem ho na netbooku a dokonce jsem mu hned napoprvé porozuměl) a vše vizualizovali do dalšího vyňufaného grafu. Ten můj dopadl asi nějak takto:

 

Vím, že se graf dal udělat daleko hezčí a bez popisků a tak dál, ale narovinu říkám že se mi fakt nechtělo. Nebo ještě lépe - MNĚ SE TO TAKHLE PROSTĚ LÍBÍ.

Je hezké jak jednotlivé clustery opravdu odpovídají sociálním skupinám ve kterých se pohybuji. Základka, gympl, bakalář, jeden magistr, druhý magistr, Liberec, Slavia, filmový festival... a také hromada outlayerů, kteří jsou z velké části tvořeni rodinnými příslušníky (ale evidentně se nemají moc rádi mezi sebou).

Za nejvíce roztomilé pak považuji naprosto náhodné vazby, fungující na bázi "tyvole odkud se znáš s [doplň jméno]?!"...Švrkala mi tak krásně propojil slávisty se SNM a Gašpar zase návštěvníky filmového festivalu a Hruba.

Gratulki všem v tomto grafu

ShotDefekt

Jsem člověk ve své povaze smířlivý. Nervu se, urovnávám konflikty, snažím se na všech a na všem najít aspoň kousek pozitivního. To platí i o technice, která má samozřejmě také nárok na své vrtochy. Tedy platilo, do dneška. Samotného mě překvapuje, že ještě mám z čeho psát tento hejt, neboť jsem už mnohokrát byl napřažen k vymrštění mého počítače z okna mým legendárním backhandem.

O co vlastně jde? Hrozně jednoduché, dostali jsme úkol si nainstalovat software ShotDetect (chce se mi z něj tak zvracet že odmítám špinit svůj blog odkazem), prohnat jím libovolný film a z výsledných snapshotů vyrobit v ImageJ jakýsi diagram světlosti jednotlivých snímků. Potud ízy pízy. Nikoliv.

O svém obstarožním OS X jsem už psal dříve, stejně tak o mém technickém talentu. Z toho důvodu jsem celý proces instalace přes příkazovou řádku stále odkládal a odkládal...ale nebylo nazbyt a po upgradu systému jsem se na to vrhnul. Svatá prostoto.

Vše začalo slibně instalací Homebrew. První oříšek však nastal vyhledáním správné verze XCode...v appstoru je k dispozici pouze verze pro Mountain Lion a můj Snow Leopard tak jen smutně zakníkal. Dobrá, stačilo se zaregistrovat jako Apple developer (LOL), najít správnou starou verzi, stáhnout soubor o 10 GB a nainstalovat. Fajn, asi po dvou hodinách se zadařilo. Evidentně jsem si ale stáhl až moc starou verzi! Takže nastal další, podobně dlouhý proces odinstalování, opětovného stažení 10 GB souboru a instalace. Tradá. Máme jednu ráno ale jsem plný nadšení a energie. Tak je načase zkusit nainstalovat samotný ShotDetect. Ne.

Zkoušel jsem to horem dolem, přes všechny brew doctory a brew updaty a jak se ty věci jmenujou, ale prostě ne. Našel jsem na fóru autora dokonce stejný problém, leč bohužel nezodpovězen.

No nevadí, sice jsem tím strávil už asi 6 hodin ale show must go on. Mám dvě možnosti, VMware nebo můj milovaný netbook...no, jakkoli je netbook v posledním tažení, je pořád rychlejší než paralelní windows, takže proč to nezkusit. Hodina bootování, hledání, čtení návodu, stahování, ale...teď už se to vážně musí povést! Ne. Dobrá, tak VMware. Ne.

Techničteji zdatný kolega (děkuji Jene!) mi poradil ať zkusím dát instalačku do nějaké složky bez diakritiky. Oh well...paralelku na Macu už jsem vypnul a nechtělo se mi čekat další hodinu na bootování, tak jsem se uchýlil k netbooku a voilá! Instalace se zadařila! Zdá se že by se ke mně konečně mohlo naklonit štěstí, žádná chybová hláška, dokonce i program jde spustit, tak ho začnu dle návodu nastavovat...stačí jen spustit proces! Ne.

Ano, správně, vynikající design programu zřejmě nepočítal s mým malým netbučím displejem a schoval přede mnou svá akční tlačítka.

V tento moment už jsem věděl jak se cítí buddhistický mnich který hoří zaživa a nehne u toho ani brvou. Nutkání vyslat ten černý kousek plastu na průzkum přilehlého parkoviště bylo tak silné...a navíc tak krásně padne do ruky! Ale to bych nebyl já, kdybych s kamennou tváří potřetí nenabootoval paralelku přes VMware a po další hodince čekání to nezkusil.

Po 35 minutách krásných 45%...až by se mi chtělo slzu uronit, ale neslavme dne před večerem. Stále můžu být pouze příjemně překvapen. Pokud se přecejen zadaří, výsledek uvidíte na blogu. Pokud ne, už zde ode mě zřejmě nikdy nic neuvidíte, protože pochybuji že by můj macbook vydržel pád z osmého patra.

Ach...

RRRrrrr...!!!

Digital Humanities, aneb jak automatizovanými metodami analyzovat společenské jevy nejen v prostředí sociálních sítí. Takto jsem aspoň já pochopil hlavní poslání předmětu s tímto názvem, pokud jsem žil celý půlrok v bludu, rád se nechám vyvést z omylu.

Jedním z hlavních pomocníků pro naši práci byl zvolen program RStudio. Vzhledem k tomu, že má "programovací" kariéra skončila u základů HTML a Pascalu na střední škole, ze kterého jsem málem propadl, tak mě představa vyplňování různých příkazů do konzole přiváděla celkem k zoufalství. Leč aby toho nebylo málo, zjistil jsem že můj drahý Mac má tak obstarožní systém, že na něm RStudio (a ani další potřebné programy) vůbec nespustím...musel jsem proto sáhnout do svého bivaku a vytasit se s ještě starším netbookem s booting timem kolem 25 minut. Práce na něm mi tak zvedala tep že se jednalo ještě o efektivnější cévní gymnastiku než návštěva sauny (plus není nad to se do systému přihlašovat jako Terezka).

Poté co jsem se psychicky srovnal s nastálou situací a strávil osamělé odpoledne nad mým staronovým chroustajícím mazlíčkem, s fanfárami jsem zadal své první dva výpočty. Prvním bylo vypočítat průměr, medián, kvartily, minima a maxima počtu obyvatel v jednotlivých okresech našeho rodného kraje. Děkuji rodičům že jsem vyhrál Prahu se svými 22 městskými částmi. A veškerý výsledek je toto:

Jupí.

Druhý úkol bylo to samé udělat pro volební výsledky jednotlivých stran v Praze. Můj drahý netbook
má tak malý displej, že se mi ani nevešly všechny výsledky na jednu obrazovku, nicméně nepokládám svou práci za natolik důležitou, abych slepoval dva screenshoty. Deal with it.

Nakonec musím uznat že s pomocí návodů a trochou fantazie se i s mou programovací negramotností v Rku dá něco málo vyplodit. Jen škoda že jsem upgrade systému odkládal tak dlouho, mohl jsem si ušetřit několik prasklých žilek a šedivých chlupů. Nejen na hlavě.

RStudio? To zní jako Studio Kamarád!

Vrtěti štěnětem. Ňaf.

 Náš závěrečný projekt v rámci srovnávacích mediálních studií se týkal věku moderátorů televizních zpráv u nás i ve světě. Díky naší fantastické spolupráci se sešlo ohromné množství dat, ze kterých se určitě dají zpracovat mnohé relevantní informace. Já ovšem preferuji mudrlantství, schopnost jež mají Dohnalové zabudovanou v genofondu po několik generací.

Průměrný věk českých moderátorů je pouze něco přes 34 let. Celkem šokující informace pro nás, kteří přestali televizní zprávy pravidelně sledovat ještě v době Evy Jurinové a Jiřího Janečka. A pamatujete na Karla Voříška? To ucho co dojelo do Novy na tříkolce a za sebou na špagátu táhlo kačera? Tak tomuhle uchu je 50 a je jednoznačně nejstarším českým hlasatelem...wtf indeed. No ale opravdu, wtf? Existuje mediální teorie dle které raději zapnu zprávy abych se podíval na upjatý kostýmek Anety Savarové než na mocný plnovous Zbyňka Merunky? Má snad informace o pádu vlády větší šmrnc když jde z úst uhlazeného Petra Suchoně, než když se proplétá monumentálním prošedivělým knírem Pavla Severy?

Je rozhodně zajímavé, že země s velkou žurnalistickou tradicí jako Německo, USA a Velká Británie mají průměrný věk moderátorů nad 50 let. Výjimkou z pravidla je Francie, která je dokonce o rok mladší než Česko (kdo ví jak vypadají Francouzky kolem 30 let se však nemůže divit). Pamatuji na rozhovor s Václavem Moravcem, kterému bylo sotva třicet když moderoval své první volební studio. Dotkl se tehdy tématu, že v západních zemích dostávají moderátoři často volební studio v podstatě za zásluhy na sklonku své bohaté kariéry. Existuje však u nás někdo s dlouhodobými televizními zásluhami v oblasti politiky? Asi to není vzhledem k historickému vývoji dost dobře možné.

Bojí se televize obsazovat starší tváře, protože by mohly být potřísněny totalitní minulostí našich médií? Jsou mladíci lépe zmanipulovatelní vedením? Nebo prostě česká společnost ještě nepřekonala trend nutnosti sexy mladých lidí ve všech funkcích? Tím samozřejmě nezpochybňuji schopnosti mladých českých moderátorů, většina z nich je jistě pro práci kvalifikovaná a zvládá ji obstojně...ale stejně mi tam chybí aspoň jeden Saša Hemala.

Pravděpodobně ze mě pouze mluví sobecký strach že brzy nastane den, kdy budou všichni moderátoři mladší než já...jakoby nestačilo že už se to pomalu děje u sportovců. Achjo.

Spiderman na to máknul.

Záblesk ÚISKu v kalných vodách SNM

Nepozorný student by skorem zapomněl na to, že předmět srovnávací mediální studia má v názvu také pojem informační věda. Tématem jedné z posledních přednášek tak byl vztah mezi daty, informacemi, znalostmi a moudrostí.

Takhle přibližně vypadá základní grafík celého konceptu DIKW (Data, Information, Knowledge, Wisdom). Zdá se to velmi jednoduché, data jsou zcela objektivní údaje, které se však jen tak válejí (180 cm). Pokud je zasadíme do kontextu, získáme z nich informaci (180 cm je moje výška, nikoli délka mého plnovousu). Jakmile si tuto informaci zapamatujeme a dokážeme ji zaznamenat, předat dál a analyzovat, stává se z ní znalost (občas si budu muset dát bacha na ředkev). No a na závěr už stačí pouze znalost zasadit do celého našeho osobního univerza a správně ji využít v nastálé situaci (pokud nechci přijít o ředkev, budu se v Koněpruských jeskyních držet při zemi).

Dotud bylo vše ausgecajchnet, pánové Papík a Souček mi podobných schémat za ty roky natřískali do hlavy až až. Ukolíbán pocitem falešného bezpečí jsem tak přepnul na nižší rychlostní stupeň (ano, je k nevíře že můžu ještě zvolnit), jen abych se probral do diskuze o tom jak rozeznat a kde hledat relevantní data, kde je hranice mezi znalostí a moudrostí, co tam vlastně pohledává entropie, jak umístit jednotlivé prvky na časovou osu a ve finále jak to všechno využít v organizaci podniku.

Odpovědi na tyto otázky zde samozřejmě neuvádím proto, že bych si je nepamatoval nebo je neřku-li nepochopil (jak vás to jen mohlo napadnout, ts). Důvodem je, že se tyto informace staly součástí mých znalostí (nebo moudrosti? těžko říct...) a své životní know-how by si každý měl pečlivě střežit.

Závěrem ještě zmíním hříčku kterou jsme absolvovali než jsme se dostali do příjemného stínu datlových palem informační vědy. Josef Šlerka se nám svěřil že měl sen...tak jsme se vyptávali a dostávali odpovědi ano/ne. Výsledkem bylo, že si povídal si se svým psem o intervenci České národní banky. Vlastně nepovídal, všechno si to vymyslel. Vlastně nevymyslel, všechno jsme si to vymysleli my. Eh...

O čem si s ním asi MLK povídal...

Nad Dunajom sa blýska

Možná si na to vzpomínáte. V srpnu 2010 se zhrzelý obyvatel Devínské Nové Vsi Ľubomír Harman rozhodl vzít zákon (rozuměj kalašnikov) do vlastních rukou a zbavit svět přítomnosti několika svých sousedů. 7 lidí zemřelo, 15 bylo zraněno, na poměry střední Evropy šlo rozhodně o nebývalou tragédii. To byla pochopitelně voda na mlýn televizním redaktorům, kteří tak měli jedinečnou šanci natočit nejdůležitější reportáž své kariéry.

Nakonec jsme si prohlédli reportáž čtyř televizních stanic - dvou českých (ČT, Nova) a dvou zahraničních (ABC, Al-Jazeera). Obě zahraniční zprávy byly zkratkovité, pouze Al-Jazeera neopomněla dodat humanitární glanc své reportáži kdy zmínila častou rasovou perzekuci Romů v Evropě (ačkoli se Romská národnost obětí nikdy nepotvrdila).

Česká televize se dle předpokladů držela celkem zkrátka, příliš nemávala domněnkami ani emotivními prvky a v podstatě jen popsala co v té době věděla slovenská policie. Zcela očekávaný kontrast přišel na Nově, která si nemohla odpustit dojemný hudební podkres (výjimečně nešlo o Requiem for a dream), náhodně vložený pláč svědků a pozůstalých a pochopitelně hodně, hodně střihů (pokud se nepletu, napočítali jsme jich kolem dvacítky).

Těžko říct jestli mít redaktorům za zlé takovou touhu po senzaci a emocích, přecejen novinář je povolání kreativní, leč se často musí přizpůsobit tomu co svět právě nabízí. A v naší kotlině se nenaskytne moc příležitostí kde je smrt, krev, bolest, násilí, smutek a strach v jednom. Povodně už začínají být ohrané a leckdo se pak chce emotivně realizovat, ač za cenu lehké ztráty důstojnosti. Podobně by se dal vysvětlit i obratem natočený film Devínský masaker, který prozměnu působí jako ventil slovenských filmařů v akčním žánru.

Ľubo, ta muzika bola strašná ale inak si zabil.

Jak šel Deník do světa

Zajímá vás o jakých zemích se nejčastěji píše v Pražském Deníku? Asi ne, ale stejně vám to řeknu. Cha.

Není překvapivé, že v Pražském Deníku je samo o sobě minimum článků a reportáží se zahraniční tématikou. Už dle názvu se dá odvodit, že hlavním posláním Deníku je poskytovat regionální informace ať už z komunální politiky, z dopravy nebo třeba ze sportu. Není tak výjimkou že v celém čísle najdeme pouze pět zpráv ze světa, navíc často spíše zkratkovitě a převzaté z ČTK či jiných médií.

S ohledem na vše výše zmíněné se tak dalo čekat, že hlavní podíl ve zprávách Deníku budou mít země s významným celosvětovým dopadem, případně ty s blízkou vazbou na Českou republiku. Nejvíce zmínek (5 za 10 dní) tak bylo o Německu a Rusku, těsně následovanými Velkou Británií, USA a Izraelem. Vzhledem k aktuálním událostem se dalo najít i pár zmínek o Jihoafrické republice (sága rodu Krejčířů) a o ničivém tajfunu na Filipínách.

Vzhledem k tomu jak jsem úchylný na mapy mě tento úkol doslova nadchnul a dost možná až se někdy budu hodně nudit, vymyslím nějakou podobnou geoanalýzu s trochu zajímavější pointou. Už dlouho jsem nepokořil svět s žádnou mapou, tak si připadám lehce nenaplněný.