Kamarádčoft na facebooku - kdo s kým jak a proč?

Jelikož jsem trochu vyčerpal svou slovní zásobu na vyhejtování ShotDetectu (už chápu proč jsou Francouzi všeobecně tak oblíbeným národem), s dovolením shrnu tento post velmi věcně a stručně.

Přes šikovný nástroj Netvizz jsme si na další z hodin Digital Humanities postahovali data o přátelích na facebooku a zejména pak o vztazích mezi nimi. Údaje jsme následně nasypali do Gephi (dvojitý úspěch - spustil jsem ho na netbooku a dokonce jsem mu hned napoprvé porozuměl) a vše vizualizovali do dalšího vyňufaného grafu. Ten můj dopadl asi nějak takto:

 

Vím, že se graf dal udělat daleko hezčí a bez popisků a tak dál, ale narovinu říkám že se mi fakt nechtělo. Nebo ještě lépe - MNĚ SE TO TAKHLE PROSTĚ LÍBÍ.

Je hezké jak jednotlivé clustery opravdu odpovídají sociálním skupinám ve kterých se pohybuji. Základka, gympl, bakalář, jeden magistr, druhý magistr, Liberec, Slavia, filmový festival... a také hromada outlayerů, kteří jsou z velké části tvořeni rodinnými příslušníky (ale evidentně se nemají moc rádi mezi sebou).

Za nejvíce roztomilé pak považuji naprosto náhodné vazby, fungující na bázi "tyvole odkud se znáš s [doplň jméno]?!"...Švrkala mi tak krásně propojil slávisty se SNM a Gašpar zase návštěvníky filmového festivalu a Hruba.

Gratulki všem v tomto grafu

ShotDefekt

Jsem člověk ve své povaze smířlivý. Nervu se, urovnávám konflikty, snažím se na všech a na všem najít aspoň kousek pozitivního. To platí i o technice, která má samozřejmě také nárok na své vrtochy. Tedy platilo, do dneška. Samotného mě překvapuje, že ještě mám z čeho psát tento hejt, neboť jsem už mnohokrát byl napřažen k vymrštění mého počítače z okna mým legendárním backhandem.

O co vlastně jde? Hrozně jednoduché, dostali jsme úkol si nainstalovat software ShotDetect (chce se mi z něj tak zvracet že odmítám špinit svůj blog odkazem), prohnat jím libovolný film a z výsledných snapshotů vyrobit v ImageJ jakýsi diagram světlosti jednotlivých snímků. Potud ízy pízy. Nikoliv.

O svém obstarožním OS X jsem už psal dříve, stejně tak o mém technickém talentu. Z toho důvodu jsem celý proces instalace přes příkazovou řádku stále odkládal a odkládal...ale nebylo nazbyt a po upgradu systému jsem se na to vrhnul. Svatá prostoto.

Vše začalo slibně instalací Homebrew. První oříšek však nastal vyhledáním správné verze XCode...v appstoru je k dispozici pouze verze pro Mountain Lion a můj Snow Leopard tak jen smutně zakníkal. Dobrá, stačilo se zaregistrovat jako Apple developer (LOL), najít správnou starou verzi, stáhnout soubor o 10 GB a nainstalovat. Fajn, asi po dvou hodinách se zadařilo. Evidentně jsem si ale stáhl až moc starou verzi! Takže nastal další, podobně dlouhý proces odinstalování, opětovného stažení 10 GB souboru a instalace. Tradá. Máme jednu ráno ale jsem plný nadšení a energie. Tak je načase zkusit nainstalovat samotný ShotDetect. Ne.

Zkoušel jsem to horem dolem, přes všechny brew doctory a brew updaty a jak se ty věci jmenujou, ale prostě ne. Našel jsem na fóru autora dokonce stejný problém, leč bohužel nezodpovězen.

No nevadí, sice jsem tím strávil už asi 6 hodin ale show must go on. Mám dvě možnosti, VMware nebo můj milovaný netbook...no, jakkoli je netbook v posledním tažení, je pořád rychlejší než paralelní windows, takže proč to nezkusit. Hodina bootování, hledání, čtení návodu, stahování, ale...teď už se to vážně musí povést! Ne. Dobrá, tak VMware. Ne.

Techničteji zdatný kolega (děkuji Jene!) mi poradil ať zkusím dát instalačku do nějaké složky bez diakritiky. Oh well...paralelku na Macu už jsem vypnul a nechtělo se mi čekat další hodinu na bootování, tak jsem se uchýlil k netbooku a voilá! Instalace se zadařila! Zdá se že by se ke mně konečně mohlo naklonit štěstí, žádná chybová hláška, dokonce i program jde spustit, tak ho začnu dle návodu nastavovat...stačí jen spustit proces! Ne.

Ano, správně, vynikající design programu zřejmě nepočítal s mým malým netbučím displejem a schoval přede mnou svá akční tlačítka.

V tento moment už jsem věděl jak se cítí buddhistický mnich který hoří zaživa a nehne u toho ani brvou. Nutkání vyslat ten černý kousek plastu na průzkum přilehlého parkoviště bylo tak silné...a navíc tak krásně padne do ruky! Ale to bych nebyl já, kdybych s kamennou tváří potřetí nenabootoval paralelku přes VMware a po další hodince čekání to nezkusil.

Po 35 minutách krásných 45%...až by se mi chtělo slzu uronit, ale neslavme dne před večerem. Stále můžu být pouze příjemně překvapen. Pokud se přecejen zadaří, výsledek uvidíte na blogu. Pokud ne, už zde ode mě zřejmě nikdy nic neuvidíte, protože pochybuji že by můj macbook vydržel pád z osmého patra.

Ach...

RRRrrrr...!!!

Digital Humanities, aneb jak automatizovanými metodami analyzovat společenské jevy nejen v prostředí sociálních sítí. Takto jsem aspoň já pochopil hlavní poslání předmětu s tímto názvem, pokud jsem žil celý půlrok v bludu, rád se nechám vyvést z omylu.

Jedním z hlavních pomocníků pro naši práci byl zvolen program RStudio. Vzhledem k tomu, že má "programovací" kariéra skončila u základů HTML a Pascalu na střední škole, ze kterého jsem málem propadl, tak mě představa vyplňování různých příkazů do konzole přiváděla celkem k zoufalství. Leč aby toho nebylo málo, zjistil jsem že můj drahý Mac má tak obstarožní systém, že na něm RStudio (a ani další potřebné programy) vůbec nespustím...musel jsem proto sáhnout do svého bivaku a vytasit se s ještě starším netbookem s booting timem kolem 25 minut. Práce na něm mi tak zvedala tep že se jednalo ještě o efektivnější cévní gymnastiku než návštěva sauny (plus není nad to se do systému přihlašovat jako Terezka).

Poté co jsem se psychicky srovnal s nastálou situací a strávil osamělé odpoledne nad mým staronovým chroustajícím mazlíčkem, s fanfárami jsem zadal své první dva výpočty. Prvním bylo vypočítat průměr, medián, kvartily, minima a maxima počtu obyvatel v jednotlivých okresech našeho rodného kraje. Děkuji rodičům že jsem vyhrál Prahu se svými 22 městskými částmi. A veškerý výsledek je toto:

Jupí.

Druhý úkol bylo to samé udělat pro volební výsledky jednotlivých stran v Praze. Můj drahý netbook
má tak malý displej, že se mi ani nevešly všechny výsledky na jednu obrazovku, nicméně nepokládám svou práci za natolik důležitou, abych slepoval dva screenshoty. Deal with it.

Nakonec musím uznat že s pomocí návodů a trochou fantazie se i s mou programovací negramotností v Rku dá něco málo vyplodit. Jen škoda že jsem upgrade systému odkládal tak dlouho, mohl jsem si ušetřit několik prasklých žilek a šedivých chlupů. Nejen na hlavě.

RStudio? To zní jako Studio Kamarád!

Vrtěti štěnětem. Ňaf.

 Náš závěrečný projekt v rámci srovnávacích mediálních studií se týkal věku moderátorů televizních zpráv u nás i ve světě. Díky naší fantastické spolupráci se sešlo ohromné množství dat, ze kterých se určitě dají zpracovat mnohé relevantní informace. Já ovšem preferuji mudrlantství, schopnost jež mají Dohnalové zabudovanou v genofondu po několik generací.

Průměrný věk českých moderátorů je pouze něco přes 34 let. Celkem šokující informace pro nás, kteří přestali televizní zprávy pravidelně sledovat ještě v době Evy Jurinové a Jiřího Janečka. A pamatujete na Karla Voříška? To ucho co dojelo do Novy na tříkolce a za sebou na špagátu táhlo kačera? Tak tomuhle uchu je 50 a je jednoznačně nejstarším českým hlasatelem...wtf indeed. No ale opravdu, wtf? Existuje mediální teorie dle které raději zapnu zprávy abych se podíval na upjatý kostýmek Anety Savarové než na mocný plnovous Zbyňka Merunky? Má snad informace o pádu vlády větší šmrnc když jde z úst uhlazeného Petra Suchoně, než když se proplétá monumentálním prošedivělým knírem Pavla Severy?

Je rozhodně zajímavé, že země s velkou žurnalistickou tradicí jako Německo, USA a Velká Británie mají průměrný věk moderátorů nad 50 let. Výjimkou z pravidla je Francie, která je dokonce o rok mladší než Česko (kdo ví jak vypadají Francouzky kolem 30 let se však nemůže divit). Pamatuji na rozhovor s Václavem Moravcem, kterému bylo sotva třicet když moderoval své první volební studio. Dotkl se tehdy tématu, že v západních zemích dostávají moderátoři často volební studio v podstatě za zásluhy na sklonku své bohaté kariéry. Existuje však u nás někdo s dlouhodobými televizními zásluhami v oblasti politiky? Asi to není vzhledem k historickému vývoji dost dobře možné.

Bojí se televize obsazovat starší tváře, protože by mohly být potřísněny totalitní minulostí našich médií? Jsou mladíci lépe zmanipulovatelní vedením? Nebo prostě česká společnost ještě nepřekonala trend nutnosti sexy mladých lidí ve všech funkcích? Tím samozřejmě nezpochybňuji schopnosti mladých českých moderátorů, většina z nich je jistě pro práci kvalifikovaná a zvládá ji obstojně...ale stejně mi tam chybí aspoň jeden Saša Hemala.

Pravděpodobně ze mě pouze mluví sobecký strach že brzy nastane den, kdy budou všichni moderátoři mladší než já...jakoby nestačilo že už se to pomalu děje u sportovců. Achjo.

Spiderman na to máknul.

Záblesk ÚISKu v kalných vodách SNM

Nepozorný student by skorem zapomněl na to, že předmět srovnávací mediální studia má v názvu také pojem informační věda. Tématem jedné z posledních přednášek tak byl vztah mezi daty, informacemi, znalostmi a moudrostí.

Takhle přibližně vypadá základní grafík celého konceptu DIKW (Data, Information, Knowledge, Wisdom). Zdá se to velmi jednoduché, data jsou zcela objektivní údaje, které se však jen tak válejí (180 cm). Pokud je zasadíme do kontextu, získáme z nich informaci (180 cm je moje výška, nikoli délka mého plnovousu). Jakmile si tuto informaci zapamatujeme a dokážeme ji zaznamenat, předat dál a analyzovat, stává se z ní znalost (občas si budu muset dát bacha na ředkev). No a na závěr už stačí pouze znalost zasadit do celého našeho osobního univerza a správně ji využít v nastálé situaci (pokud nechci přijít o ředkev, budu se v Koněpruských jeskyních držet při zemi).

Dotud bylo vše ausgecajchnet, pánové Papík a Souček mi podobných schémat za ty roky natřískali do hlavy až až. Ukolíbán pocitem falešného bezpečí jsem tak přepnul na nižší rychlostní stupeň (ano, je k nevíře že můžu ještě zvolnit), jen abych se probral do diskuze o tom jak rozeznat a kde hledat relevantní data, kde je hranice mezi znalostí a moudrostí, co tam vlastně pohledává entropie, jak umístit jednotlivé prvky na časovou osu a ve finále jak to všechno využít v organizaci podniku.

Odpovědi na tyto otázky zde samozřejmě neuvádím proto, že bych si je nepamatoval nebo je neřku-li nepochopil (jak vás to jen mohlo napadnout, ts). Důvodem je, že se tyto informace staly součástí mých znalostí (nebo moudrosti? těžko říct...) a své životní know-how by si každý měl pečlivě střežit.

Závěrem ještě zmíním hříčku kterou jsme absolvovali než jsme se dostali do příjemného stínu datlových palem informační vědy. Josef Šlerka se nám svěřil že měl sen...tak jsme se vyptávali a dostávali odpovědi ano/ne. Výsledkem bylo, že si povídal si se svým psem o intervenci České národní banky. Vlastně nepovídal, všechno si to vymyslel. Vlastně nevymyslel, všechno jsme si to vymysleli my. Eh...

O čem si s ním asi MLK povídal...

Nad Dunajom sa blýska

Možná si na to vzpomínáte. V srpnu 2010 se zhrzelý obyvatel Devínské Nové Vsi Ľubomír Harman rozhodl vzít zákon (rozuměj kalašnikov) do vlastních rukou a zbavit svět přítomnosti několika svých sousedů. 7 lidí zemřelo, 15 bylo zraněno, na poměry střední Evropy šlo rozhodně o nebývalou tragédii. To byla pochopitelně voda na mlýn televizním redaktorům, kteří tak měli jedinečnou šanci natočit nejdůležitější reportáž své kariéry.

Nakonec jsme si prohlédli reportáž čtyř televizních stanic - dvou českých (ČT, Nova) a dvou zahraničních (ABC, Al-Jazeera). Obě zahraniční zprávy byly zkratkovité, pouze Al-Jazeera neopomněla dodat humanitární glanc své reportáži kdy zmínila častou rasovou perzekuci Romů v Evropě (ačkoli se Romská národnost obětí nikdy nepotvrdila).

Česká televize se dle předpokladů držela celkem zkrátka, příliš nemávala domněnkami ani emotivními prvky a v podstatě jen popsala co v té době věděla slovenská policie. Zcela očekávaný kontrast přišel na Nově, která si nemohla odpustit dojemný hudební podkres (výjimečně nešlo o Requiem for a dream), náhodně vložený pláč svědků a pozůstalých a pochopitelně hodně, hodně střihů (pokud se nepletu, napočítali jsme jich kolem dvacítky).

Těžko říct jestli mít redaktorům za zlé takovou touhu po senzaci a emocích, přecejen novinář je povolání kreativní, leč se často musí přizpůsobit tomu co svět právě nabízí. A v naší kotlině se nenaskytne moc příležitostí kde je smrt, krev, bolest, násilí, smutek a strach v jednom. Povodně už začínají být ohrané a leckdo se pak chce emotivně realizovat, ač za cenu lehké ztráty důstojnosti. Podobně by se dal vysvětlit i obratem natočený film Devínský masaker, který prozměnu působí jako ventil slovenských filmařů v akčním žánru.

Ľubo, ta muzika bola strašná ale inak si zabil.

Jak šel Deník do světa

Zajímá vás o jakých zemích se nejčastěji píše v Pražském Deníku? Asi ne, ale stejně vám to řeknu. Cha.

Není překvapivé, že v Pražském Deníku je samo o sobě minimum článků a reportáží se zahraniční tématikou. Už dle názvu se dá odvodit, že hlavním posláním Deníku je poskytovat regionální informace ať už z komunální politiky, z dopravy nebo třeba ze sportu. Není tak výjimkou že v celém čísle najdeme pouze pět zpráv ze světa, navíc často spíše zkratkovitě a převzaté z ČTK či jiných médií.

S ohledem na vše výše zmíněné se tak dalo čekat, že hlavní podíl ve zprávách Deníku budou mít země s významným celosvětovým dopadem, případně ty s blízkou vazbou na Českou republiku. Nejvíce zmínek (5 za 10 dní) tak bylo o Německu a Rusku, těsně následovanými Velkou Británií, USA a Izraelem. Vzhledem k aktuálním událostem se dalo najít i pár zmínek o Jihoafrické republice (sága rodu Krejčířů) a o ničivém tajfunu na Filipínách.

Vzhledem k tomu jak jsem úchylný na mapy mě tento úkol doslova nadchnul a dost možná až se někdy budu hodně nudit, vymyslím nějakou podobnou geoanalýzu s trochu zajímavější pointou. Už dlouho jsem nepokořil svět s žádnou mapou, tak si připadám lehce nenaplněný.