Zobrazují se příspěvky se štítkemsrovnávací mediální studia. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemsrovnávací mediální studia. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 1. března 2014

Vrtěti štěnětem. Ňaf.

 Náš závěrečný projekt v rámci srovnávacích mediálních studií se týkal věku moderátorů televizních zpráv u nás i ve světě. Díky naší fantastické spolupráci se sešlo ohromné množství dat, ze kterých se určitě dají zpracovat mnohé relevantní informace. Já ovšem preferuji mudrlantství, schopnost jež mají Dohnalové zabudovanou v genofondu po několik generací.

Průměrný věk českých moderátorů je pouze něco přes 34 let. Celkem šokující informace pro nás, kteří přestali televizní zprávy pravidelně sledovat ještě v době Evy Jurinové a Jiřího Janečka. A pamatujete na Karla Voříška? To ucho co dojelo do Novy na tříkolce a za sebou na špagátu táhlo kačera? Tak tomuhle uchu je 50 a je jednoznačně nejstarším českým hlasatelem...wtf indeed. No ale opravdu, wtf? Existuje mediální teorie dle které raději zapnu zprávy abych se podíval na upjatý kostýmek Anety Savarové než na mocný plnovous Zbyňka Merunky? Má snad informace o pádu vlády větší šmrnc když jde z úst uhlazeného Petra Suchoně, než když se proplétá monumentálním prošedivělým knírem Pavla Severy?

Je rozhodně zajímavé, že země s velkou žurnalistickou tradicí jako Německo, USA a Velká Británie mají průměrný věk moderátorů nad 50 let. Výjimkou z pravidla je Francie, která je dokonce o rok mladší než Česko (kdo ví jak vypadají Francouzky kolem 30 let se však nemůže divit). Pamatuji na rozhovor s Václavem Moravcem, kterému bylo sotva třicet když moderoval své první volební studio. Dotkl se tehdy tématu, že v západních zemích dostávají moderátoři často volební studio v podstatě za zásluhy na sklonku své bohaté kariéry. Existuje však u nás někdo s dlouhodobými televizními zásluhami v oblasti politiky? Asi to není vzhledem k historickému vývoji dost dobře možné.

Bojí se televize obsazovat starší tváře, protože by mohly být potřísněny totalitní minulostí našich médií? Jsou mladíci lépe zmanipulovatelní vedením? Nebo prostě česká společnost ještě nepřekonala trend nutnosti sexy mladých lidí ve všech funkcích? Tím samozřejmě nezpochybňuji schopnosti mladých českých moderátorů, většina z nich je jistě pro práci kvalifikovaná a zvládá ji obstojně...ale stejně mi tam chybí aspoň jeden Saša Hemala.

Pravděpodobně ze mě pouze mluví sobecký strach že brzy nastane den, kdy budou všichni moderátoři mladší než já...jakoby nestačilo že už se to pomalu děje u sportovců. Achjo.

Spiderman na to máknul.

Záblesk ÚISKu v kalných vodách SNM

Nepozorný student by skorem zapomněl na to, že předmět srovnávací mediální studia má v názvu také pojem informační věda. Tématem jedné z posledních přednášek tak byl vztah mezi daty, informacemi, znalostmi a moudrostí.

Takhle přibližně vypadá základní grafík celého konceptu DIKW (Data, Information, Knowledge, Wisdom). Zdá se to velmi jednoduché, data jsou zcela objektivní údaje, které se však jen tak válejí (180 cm). Pokud je zasadíme do kontextu, získáme z nich informaci (180 cm je moje výška, nikoli délka mého plnovousu). Jakmile si tuto informaci zapamatujeme a dokážeme ji zaznamenat, předat dál a analyzovat, stává se z ní znalost (občas si budu muset dát bacha na ředkev). No a na závěr už stačí pouze znalost zasadit do celého našeho osobního univerza a správně ji využít v nastálé situaci (pokud nechci přijít o ředkev, budu se v Koněpruských jeskyních držet při zemi).

Dotud bylo vše ausgecajchnet, pánové Papík a Souček mi podobných schémat za ty roky natřískali do hlavy až až. Ukolíbán pocitem falešného bezpečí jsem tak přepnul na nižší rychlostní stupeň (ano, je k nevíře že můžu ještě zvolnit), jen abych se probral do diskuze o tom jak rozeznat a kde hledat relevantní data, kde je hranice mezi znalostí a moudrostí, co tam vlastně pohledává entropie, jak umístit jednotlivé prvky na časovou osu a ve finále jak to všechno využít v organizaci podniku.

Odpovědi na tyto otázky zde samozřejmě neuvádím proto, že bych si je nepamatoval nebo je neřku-li nepochopil (jak vás to jen mohlo napadnout, ts). Důvodem je, že se tyto informace staly součástí mých znalostí (nebo moudrosti? těžko říct...) a své životní know-how by si každý měl pečlivě střežit.

Závěrem ještě zmíním hříčku kterou jsme absolvovali než jsme se dostali do příjemného stínu datlových palem informační vědy. Josef Šlerka se nám svěřil že měl sen...tak jsme se vyptávali a dostávali odpovědi ano/ne. Výsledkem bylo, že si povídal si se svým psem o intervenci České národní banky. Vlastně nepovídal, všechno si to vymyslel. Vlastně nevymyslel, všechno jsme si to vymysleli my. Eh...

O čem si s ním asi MLK povídal...

Nad Dunajom sa blýska

Možná si na to vzpomínáte. V srpnu 2010 se zhrzelý obyvatel Devínské Nové Vsi Ľubomír Harman rozhodl vzít zákon (rozuměj kalašnikov) do vlastních rukou a zbavit svět přítomnosti několika svých sousedů. 7 lidí zemřelo, 15 bylo zraněno, na poměry střední Evropy šlo rozhodně o nebývalou tragédii. To byla pochopitelně voda na mlýn televizním redaktorům, kteří tak měli jedinečnou šanci natočit nejdůležitější reportáž své kariéry.

Nakonec jsme si prohlédli reportáž čtyř televizních stanic - dvou českých (ČT, Nova) a dvou zahraničních (ABC, Al-Jazeera). Obě zahraniční zprávy byly zkratkovité, pouze Al-Jazeera neopomněla dodat humanitární glanc své reportáži kdy zmínila častou rasovou perzekuci Romů v Evropě (ačkoli se Romská národnost obětí nikdy nepotvrdila).

Česká televize se dle předpokladů držela celkem zkrátka, příliš nemávala domněnkami ani emotivními prvky a v podstatě jen popsala co v té době věděla slovenská policie. Zcela očekávaný kontrast přišel na Nově, která si nemohla odpustit dojemný hudební podkres (výjimečně nešlo o Requiem for a dream), náhodně vložený pláč svědků a pozůstalých a pochopitelně hodně, hodně střihů (pokud se nepletu, napočítali jsme jich kolem dvacítky).

Těžko říct jestli mít redaktorům za zlé takovou touhu po senzaci a emocích, přecejen novinář je povolání kreativní, leč se často musí přizpůsobit tomu co svět právě nabízí. A v naší kotlině se nenaskytne moc příležitostí kde je smrt, krev, bolest, násilí, smutek a strach v jednom. Povodně už začínají být ohrané a leckdo se pak chce emotivně realizovat, ač za cenu lehké ztráty důstojnosti. Podobně by se dal vysvětlit i obratem natočený film Devínský masaker, který prozměnu působí jako ventil slovenských filmařů v akčním žánru.


Ľubo, ta muzika bola strašná ale inak si zabil.

Jak šel Deník do světa

Zajímá vás o jakých zemích se nejčastěji píše v Pražském Deníku? Asi ne, ale stejně vám to řeknu. Cha.

Není překvapivé, že v Pražském Deníku je samo o sobě minimum článků a reportáží se zahraniční tématikou. Už dle názvu se dá odvodit, že hlavním posláním Deníku je poskytovat regionální informace ať už z komunální politiky, z dopravy nebo třeba ze sportu. Není tak výjimkou že v celém čísle najdeme pouze pět zpráv ze světa, navíc často spíše zkratkovitě a převzaté z ČTK či jiných médií.

S ohledem na vše výše zmíněné se tak dalo čekat, že hlavní podíl ve zprávách Deníku budou mít země s významným celosvětovým dopadem, případně ty s blízkou vazbou na Českou republiku. Nejvíce zmínek (5 za 10 dní) tak bylo o Německu a Rusku, těsně následovanými Velkou Británií, USA a Izraelem. Vzhledem k aktuálním událostem se dalo najít i pár zmínek o Jihoafrické republice (sága rodu Krejčířů) a o ničivém tajfunu na Filipínách.

Vzhledem k tomu jak jsem úchylný na mapy mě tento úkol doslova nadchnul a dost možná až se někdy budu hodně nudit, vymyslím nějakou podobnou geoanalýzu s trochu zajímavější pointou. Už dlouho jsem nepokořil svět s žádnou mapou, tak si připadám lehce nenaplněný.


pátek 28. února 2014

Šustím, šustíš, šustíme

Je zvláštní, že pro ten jedinečný zvuk šustění novin zřejmě v češtině neexistuje adekvátní citoslovce...je to něco mezi šššt, ssst a křup. Škrus. To je ono. Zde bych nejradši s uspokojivým pocitem ukončil svůj příspěvek, leč život poctivého studenta je krutý.

Vyšší mocí jsme byli donuceni nakoupit hromady tištěných deníků (v našem případě eponymní Deník), zanořit do dávno zapomenutých šuplíků ruce, do nichž se okamžitě zabodlo několik kružítek, a najít v nich pravítko. Něco tak dlouhého moje pravítko už dlouho neměřilo, šlo totiž o rozměry reklam, článků o Babišovi a převzatých článků z ČTK v našich škrusajících novinách.

Výsledkem bádání našeho výzkumného týmu bylo, že Pražský Deník je v úterky a čtvrtky v podstatě natřískaný informacemi (pod 20% reklamy), zatímco pondělní a středeční vydání by si člověk snadno spletl s letákem do kterého okrajuje brambory (což by byla fatální chyba, listy Deníku nejsou povoskované). V těchto dnech se dostáváme dokonce až k bájné hranici 50%. Nevím, jestli jsou pondělky a středy více nakloněné alfa vlnám přijímajícím reklamu, nebo jen prostě v Deníku nemají o čem psát tak tam radši šoupnou Béďu Trávníčka.

Andrej Babiš dostal kromě pár štěků prostor v podstatě pouze v jednom čísle, takže ho to doufám moc nepopudí a ušetří alespoň tento neškodný plátek svého mocného hněvu. Nepřál bych to Deníku už proto, že má až překvapivě malý podíl zpráv od ČTK, je to dané jednak regionalitou jednotlivých vydání a také velkým množstvím vlastních redaktorů.

Je příjemné zase jednou končit pozitivní informací.

Expect us.

Cesty zpráv, aneb jak kámen měl rád cihlu

Poté co jsem se dozvěděl převratnou novinu, že není problém najít na českých internetech senzacechtivé, lživé a fantaskní články téměř o čemkoli (zřejmě obdoba rule 34), bylo načase si ověřit jak jsou na tom čeští novináři se zdrojováním svých bezpochyby přínosných a propracovaných článků.

Prvním ze dvou zkoumaných byl článek o tom, že se u nás rozrůstá chudoba. S informací přišla nejprve Česká televize, citujíc představitele Armády spásy a Vladimíra Špidlu. Web samozřejmě zcela po právu ocitoval svou mateřskou stanici, poté se článek objevil v databází ČTK načež ho okamžitě převzaly Eurozprávy a tyden.cz.

Potud jsem stále byl celkem optimistický, ovšem přišla dvoudenní pauza a následná smršť zcela neozdrojovaných článků (denik.cz, Haló noviny, Parlamentní listy, prvnizpravy.cz, Krajské listy). Mně, jakožto absolventa ÚISKu to samozřejmě takřka přivádí k slzám, ach ta citační morálka...pár rákoskou na holou od docenta Papíka by jim jen prospělo.

To, že drtivá většina pozdějších článků už cituje pouze Špidlu a hovoří o "důchodcích umírajících hlady" je už snad jen třešnička na dortu.

Druhý článek se týkal skotského chlapce, který si pamatuje a vypráví svůj minulý život. Jeho příběh vyšel v britském deníku Sun v srpnu 2007. O necelý rok později se na Youtube objevil dokument o malém Skotu a...čekáte že to okamžitě vzbudilo vášně a proudy slz u českých novinkových serverů? Ba ne...na zena.centrum.cz si počkali rovných šest let, než s touto bombou seznámili také české čtenáře (ovšem pozor, s původními zdroji!). A jelikož na některé skupiny uživatelů není radno spěchat příliš, na tn.cz nás vydrželi napínat ještě další půlrok. Původního autora však do svého článku za ten půl rok nějak doplnit nestihli, ale netřeba jim to mít za zlé, v době kdy důchodci umírají hlady je úspora každého bajtu darem z nebes.

Zmatený skot

Salámy, lajkování, veverka a Herman

Bylo nebylo, nějakým zvláštním řízením osudu jsem se ocitl na vysněném oboru mnohých študáků a oficiálně jsem se tak mohl zařadit mezi studenty SNM. Je možná prapodivné takto začínat můj desátý příspěvek, ale ono to vlastně i chronologicky celkem vychází. No tak do toho skočím po hlavě.

Na první přednášce Srovnávacích mediálních studií jsme se vrhli do víru srovnávání několika českých médií (kdo by to byl čekal). Hned na rozjezd jsme dostali za úkol oříšek, jež by měla problém rozlousknout nejedna veverka. Hledali jsme články o nějaké zprofanované kauze a jak ji jednotlivá média prezentují. Pomocným nástrojem nám byl oslnivě skvělý web lajkovani.cz, strejda google a lidová tvořivost. Prvním problémem bylo si vůbec vzpomenout na nějakou významnou událost, která autorům stála za větší snahu než je převzetí článku z ČTK. Naštěstí se mi však rozsvítilo ve veverčím mozečku a pohledal jsem ve vodách okolo Daniela Hermana. Vody bohužel připomínaly spíše močůvku, neboť konspirace o jeho spojení s islámskými teroristy téměř nebraly konce.

Samozřejmě by bylo poněkud naivní dělat předčasné soudy o české mediální scéně na základě článků z webů jako je Protiproud nebo AC24, k pozastavení vyzývá spíše moment, kdy od nich přejímají informace i rádoby seriózní servery. Naštěstí pro ně stále lesem českého internetu běhá dost veverek, které jejich rozesetá semínka zbaští, vykakají a dají tak vyrůst novému stromu mediálního bullshitu. Tedy squirrelshitu.

Tak Dane, deset otčenášů před spaním, páč na každém šprochu pravdy trochu, že...?!